Tsubasa no Sora

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

Tsubasa no Sora

Příspěvek pro Anonymní za Mon 26 Dec - 22:23

Jedná se o dimenzi, ve které žijí Gryfové. Nemůže se tam dostat nikdo, kdo nevlastní svitek, nebo neprošel přes portál v Kemono no sato. Krajina je zde velmi různorodá, proto tu žije více druhů těchto summonů.

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Re: Tsubasa no Sora

Příspěvek pro Anonymní za Tue 27 Dec - 15:10

Sonozaki Ayu

Jakmile jsem v Kemono vešla do portálu, přepadl mě zvláštní pocit. Pak už se všechno událo až moc rychle. V jednu chvíli jsem na druhém konci spatřila světlo a v druhé jsem ucítila pevnou půdu pod nohama. Byla to otázka několika vteřin, ale i přes to jsem se cítila poněkud...divně. Pomalu jsem otevřela oči, které jsem měla až do této chvíle pořád zavřené. Stála jsem před portálem, který byl úplně stejný, jako ten, kterým jsem prošla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale pořád jsem stála skoro bez hnutí na místě. To je nádhera…Napadlo mě. Všude kolem mě rostlo plno zeleně různých odstínů, velikostí i tvarů. Můj pohled padl na malé jezírko, na kterém poklidně pluly rozkvetlé lekníny. Konečně jsem se vzpamatovala a odvážila jsem se vykročit od portálu na volné prostranství. Pomalým krokem jsem se blížila k jezírku a pořád jsem pozorovala okolí. Trochu mě udivilo, že to tu vypadá tak prázdně a opuštěně. Nevím proč, ale čekala jsem, že se tu bude prohánět spoustu zvířat, které byly zobrazeny na bráně portálu. Bylo tu nepřirozené ticho a klid. Pochybovala jsem, že by tu nikdo nebyl. Oni museli vědět, že jsem sem přišla a určitě by to nenechali jen tak. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě přepadal pocit, že mě někdo pozoruje. Kdykoliv jsem se kolem sebe rozhlédla, nikoho jsem nespatřila, ale ten pocit mě neopustil. Bylo to na mě příliš nové prostředí, abych se tu dokázala zorientovat. Navíc to tu v těchto místech doslova hrálo barvami, na které se povětšinu času můj zrak upíral. Otočila jsem se zpět a pomalým tichým krokem jsem došla k vodní ploše, přičemž jsem dávala pozor, jestli neuslyším nějaký zvuk, který by prozradil cizí přítomnost. Jediné, co jsem slyšela, byl šum větru ve větvích stromů…až do okamžiku kdy oblohou prosvištělo jedno ze zvířat obývající tuto zemi a vydalo ze sebe velice pronikavý zvuk. Teď jsem se přestala soustředit na okolí a zaměřila jsme svůj zrak k obloze. Poprvé v životě jsem spatřila tak velké a majestátné zvíře. Přelétával dosti vysoko a než jsem si ho stačila prohlédnout, byl pryč. Ještě nějakou chvíli jsem pozorovala oblohu, i když už byl zase klid. Tak tohle je ten bájný gryf… Usmála jsem se. Byla jsem jím naprosto okouzlena, ačkoliv jsem ho spatřila jen na malou chvíli. V uších mi pořád zněl ten pronikavý zvuk jeho volání. Na chvíli jsme zavřela oči a znovu jsem si vybavila ten výjev na obloze. Když jsem oči otevřela, podívala jsem se na hladinu jezera na svůj odraz…a ztuhla jsem. Vedle mého odrazu se zrcadlil odraz ještě někoho dalšího. Přímo zamnou stál jeden z těchto tvorů s dravým výrazem v očích. Jeho odraz se vůbec nehýbal a evidentně čekal, až se otočím. Nechtěla jsem být zbrklá a ani nic uspěchat, tak jsem prvně uklidňovala sama sebe, abych neudělala nějakou hloupost. Něco jsem již dřív o těchto tvorech četla a věděla jsem, že zbrklost se u nich nevyplácí. Jenže toto bylo poprvé, co jsem se s jedním z nich setkala.
Pomalu a také už celkem klidně jsem se otočila a pohlédla jsem gryfovi do očí a přitom jsem se uklonila. Mé vnitřní pocity byly velice smíšené, ale já hlavně obdivovala jeho krásu, hrdý výraz a majestátný celkový vzhled. Připadal mi obrovský, i když neměřil víc, než tři metry. Měl nádhernou zlatavou barvu a jeho peří se krásně lesklo ve slunečních paprscích. Doufala jsem, že mi díky úkloně, která mu měla projevit úctu, hned neuklovne hlavu. K mému překvapení se také mírně uklonil a přišlo mi, že i jeho výraz se poněkud zklidnil, i když jistá dravost tam zůstávala stále.
„Tvé jméno?“ Zeptal se a pořád se mi hrdě díval do očí. Zaskočilo mě to…Ne to, že uměl mluvit, ale to, jak jemný a klidný měl hlas. Ještě chvíli mě hypnotizovaly jeho oči, ale nakonec jsem se vzpamatovala a odpověděla jsem.
„A-Ayu…Sonozaki Ayu“ Snažila jsem se mluvit tak klidně jako on, ale bylo to pro mě skoro nemožné a já byla ráda, že jsem vůbec zvládla promluvit.
„Etoo…Přišla jsem přes portál v Kemono a …“ Najednou jsem se zarazila, protože jsem nevěděla, jak to mám říct. Říct přímo, že jsem přišla podepsat smlouvu mi připadalo poněkud neslušné a drzé vůči tomuto tvorovi, tak jsme se na chvíli odmlčela. Byla jsem v jeho přítomnosti pořád poněkud nervózní a přemýšlela jsem, jak přesně s ním mám mluvit. Naštěstí jsem nemusela přemýšlet dlouho.
„Já vím, proč jsi tu.“ Oznámil mi, když jsem tápala nad tím, jak doříct větu. Překvapeně jsem na něj pohlédla, ale nic jsem neříkala.
„Mé jméno je Akio. Patřím k druhu horských gryfů.“ Představil se mi a na chvíli se odmlčel. Poté se otočil a zamířil kamsi k lesu. Já stála pořád na místě a nevěděla jsem, co teď…Byla jsem až moc nervózní a nesvá, na to abych si sama odvodila, co mám dělat. Akio se zastavil a otočil ke mně svou hrdou hlavu.
„Pojď semnou.“ Řekl zcela klidně a pokračoval dál. Spěšně jsem přikývla, doběhla jsem za ním a srovnala jsem s ním krok. Zcela mlčky jsme procházeli lesíkem a já si během této cesty třídila v hlavě myšlenky. Nakonec jsem se odhodlala promluvit.
„Omlouvám se…Ale kam to jdeme?“ Vysypala jsem ze sebe a doufala jsem, že ho můj dotaz nebude nějak obtěžovat.
„Do hor.“ Odpověděl stručně. „Ta, ke které tě zavedu, rozhodne, jestli jsi nás gryfů hodna. Nedáváme podepsat smlouvu automaticky každému. To, že jsi prošla zkouškami v Kemono no sato, nemá pro nás žádnou váhu. Sama naše vůdkyně Leira rozhodne, jestli uspěješ nebo ne. Pokud se jí nebudeš líbit, nemohu zaručit, že tě nechá naživu. Nemá cenu se před ní jakkoliv přetvařovat, chovej se naprosto přirozeně…protože ona dokáže pohlédnout do tvé duše.“ Dodal bez jakékoliv změny tónu hlasu. Pořád působil klidně a nezaujatě. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl a hodlala jsem to riziko podstoupit. Rozhodně jsem neměla v úmyslu vzdát to jen tak, když už jsem se dostala až sem. Ještě chvíli jsme procházeli lesem, dokud jsme se nedostali na jeho druhý konec. Stály jsme na mírném kopečku, odkud byla v pozadí vidět vysoká pohoří, jejichž vrcholy se ztrácely v oblacích.
„Mnohem rychlejší bude, když poletíme.“ Povzdechl si Akio a podíval se na mě s takovým zvláštním výrazem. Já jen přemýšlela, jestli jsem se nepřeslechla a chvíli jsem na něj překvapeně zírala. Evidentně ho má reakce pobavila, podle jeho výrazu a taky podle zvuku, který ze sebe vydal.
„Tak na co čekáš. Nasedni si. Pěšky bychom tam dorazili nejdřív za týden.“ Popoháněl mě a nejspíš se nemohl dočkat, až předvede své letecké schopnosti. Přikývla jsem s úsměvem a nemohla jsem se toho letu dočkat. Sice jsem už jednou letěla, ale nikdy ne na gryfovi. Pomalu jsem přistoupila k jeho boku a jemně jsem se dotkla jeho křídel. Konečně jsem se ho mohla bez obav dotknout. S tímto nutkáním jsem totiž bojovala už od doby, kdy jsem ho poprvé spatřila. Najednou jsem se pořádně odrazila a ve chvilce jsem seděla Akiovi mezi křídly, která okamžitě roztáhl do stran.
„Drž se pevně.“ Upozornil mě a pak už jen párkrát máchl křídly a my se vznesly do výšin. Byl to skvělý pocit. Pevně jsem se přidržovala jeho peří, abych nespadla, ale taky zároveň jemně, abych mu žádné pírko nevyškubla. Pohlédla jsem dolů na mýtinku, kde jsme ještě před chvílí stáli, a spatřila jsem pár dalších gryfů. V tu chvíli jsme si uvědomila, že mě celou dobu jen pozorovali a nejspíš veškeré jednání semnou nechali na Akiovi. Jen jsem se usmála a užívala jsem si ten pocit letu…až do chvíle, kdy začal Akio předvádět akrobatické kousky. On si to evidentně užíval a zkoušel, jak jsem schopná se udržet, ale já občas měla co dělat, abych nespadla. Jakmile jsme se víc přiblížili k horám, spatřila jsem spoustu jiných gryfů. Nemohla jsem z nich spustit oči a i oni si všímali mě. Neletěli k nám, jen někteří zvědavě pokukovali. Pomalu jsme mířili k nejvyššímu pohoří a já pociťovala čímdál větší zimu. V těchto výškách se na skalách držel sníh a já neměla oblečení zrovna do těchto podmínek.
„Za chvíli jsme tam.“ Oznámil mi Akio a zklidnil svůj divoký let. Za chvíli se s ní setkám…Teď bude vše záviset jen na mě a na ní…Nepokaž to, Ayu…Uklidňovala jsem se v duchu a trpělivě jsem čekala, až přiletíme na místo. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou, ale teprve mě to čekalo. Akio přistál na jednom z rozlehlých vrcholů hory, ve kterém byla vytesaná jeskyně, která sloužila jako hnízdiště vůdčím gryfům. Seskočila jsem z Akia a došla jsem před vchod jeskyně. Těsně u vchodu stály dvě obrovské sochy gryfů, ale já teď neměla čas ani myšlenky si je prohlížet. Já i Akio jsme vstoupili dovnitř, kde jsme narazili na stráž. Všichni o mně už nejspíš věděli, protože nás bez jakýchkoliv řečí nechali vstoupit dál. Já se zhluboka nadechla a šla jsem tam, kam mě Akio vedl. Dorazili jsme do rozlehlé jeskynní místnosti, která byla vyzdobená tak, že by ani nikdo neřekl, že se nachází v jeskyni. Sice se říkalo, že gryfové střeží různé poklady, ale nikdy jsem tomu nevěřila, dokud jsem to nespatřila na vlastní oči. Uprostřed místnosti mě už čekala Leira…Ta, co měla rozhodnout. Byla obrovská a šel z ní respekt. Netroufla jsem si odhadnout, kolik měří. Byla jsem její velikostí naprosto uchvácena, že jsem si ani nevšimla ostatních gryfů v místnosti. Akio i já jsme před ni předstoupili a oba jsme uklonili.
Nechala jsem hlavu skloněnou, dokud nepromluvila.
„Tak ty jsi to lidské mládě, které prošlo portálem do naší říše.“ Zatvářila se pobaveně a pořádně si mě prohlédla. „Uplynulo už mnoho let od doby, kdy tu byl člověk naposledy. Hmmm…Zajímavé, že zrovna tobě byl přidělen náš portál.“ Pokračovala dál. „Myslíš, že máš na to, abys uzavřela s námi smlouvu? Že je člověk vůbec hoden toho, aby mu bylo dovoleno přivolávat tak vznešené bytosti, jako jsme my gryfové? Lidská rasa je zkažená…Proč myslíš, že bychom pomáhali někomu takovému? Odpověz mi, lidské mládě.“ Její hlas zahřměl po celé jeskyni. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla jsem jí do očí.
„Je pravdou, že někteří lidé jsou zkažení…Celé roky válčí, jen proto, aby mohli ovládnout co nejvíce…Jen aby dosáhli svých cílů…Ne všichni jsou takoví. Pořád existují lidé, kteří usilují o dobro a mír. Netuším, jestli jsem hodna uzavřít smlouvu s vaším druhem. Tento portál mi byl vybrán z nějakého důvodu, ale je pouze na Vás, jak rozhodnete. Ať už bude vaše rozhodnutí jakékoliv, přijmu ho.“ Odpověděla jsem.
„Jakékoliv, říkáš? Kdybych se rozhodla pro tvou smrt…Přijala bys i toto? Pamatuj, že lidský život pro mě nemá vůbec žádnou cenu.“ Znovu se mě zeptala a přiblížila se svojí obrovskou hlavou k té mé.
„Rozhodnutí, jako takové bych akceptovala a přijala, ale nesmířila bych se se svojí smrtí bez boje.“ Odpověděla jsem a pořád jsem se jí dívala přímo do očí. Všichni ostatní celou dobu v místnosti mlčeli a ani se nehli…až na jednoho. Jakmile jsem domluvila, vystoupil o pár kroků vpřed sněhobílý gryf s černými skvrnami a promluvil.
„Mamiiii, nebuď na ni tak přísná.“ Promluvil směrem k Leiře, ale přitom se díval na mě.
„Ticho, Yukimuro!“ Okřikla svého syna, který si jen povzdechl a vrátil se na místo.
„Lidé jsou prolhaní tvorové. Nemám žádnou záruku, že mluvíš pravdu a jen tak věřit neznámému člověku je bláznovství. Sama se podívám, jaká ve skutečnosti jsi. Pokud sama nevěříš tomu, co jsi řekla, poznám to…Poznám tvoji duši…V takovém případě bude následovat krutý trest. Dávám ti poslední šanci odejít. Pokud si nevěříš, běž…Pokud si myslíš, že máš na to, abys podepsala smlouvu, zůstaň.“ Řekla důrazně, ale ne výhružně. I tak z ní šel velký respekt. Já pouze přikývla na znamení, že rozumím a odhodlaně jsem zůstala stát na místě.
„Hmm, odvaha ti nejspíš nechybí. Dobrá tedy. Svoji šanci vrátit se bezpečně do tvého světa jsi promarnila. Teď si tě já sama prověřím.“ Sklonila ke mně hlavu, aby byly její oči na úrovni těch mých. Vůbec jsem nevěděla, co se to děje, ale připadala jsem si jako zmražená. Všude kolem mě se objevila černočerná tma a já se nemohla ani pohnout. Připadalo mi, že to trvá strašně dlouho, ale trvalo to pouhých pár vteřin. Jakmile jsem se probrala, pocítila jsem ostrou bolest hlavy. Zavřela jsem oči a chytila jsem se rukama za hlavu.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se a cítila jsem, že bolest pomalu ustupuje. Leira mě chvíli jen pozorovala a pak se zasmála, až zaduněla celá jeskyně.
„Jsi zvláštní člověk, Sonozaki Ayu. Jsi odhodlaná, upřímná a sama jsi zažila věci, díky kterým chápeš život jinak, než většina lidí.“ Na chvíli se odmlčela. „Nahlédla jsem do tvého nitra a to přineslo rozhodnutí…Akio, přines prosím svitek.“ Jakmile to dořekla, naprosto jsem se rozzářila. Ani jsem nedoufala, že mě tito úctyhodní tvorové přijmou.
„A-Arigato…“ Zareagovala jsem překvapeně a pohlédla jsem na Leiru. Ta jen přikývla a čekala, až Akio přinese svitek, který sloužil jako smlouva. Rozložil ho předemě a ustoupil dozadu. Takže…já to dokázala?… Opravdu jsem prošla a teď předemnou leží tato smlouva…Zamyslela jsem se potichu a snažila jsem se tomu uvěřit.
„Jakmile podepíšeš tuto smlouvu, stvrdíš tím spojenectví mezi tebou a naším druhem. Pamatuj, že je to závazné a přináší to na tebe odpovědnost. Také to můžeš považovat za velkou čest.“ Domluvila a čekala, až se rozhodnu podepsat smlouvu. Kousla jsem se do palce pravé ruky dostatečně silně, abych se mohla svojí krví podepsat. Přidřepla jsem ke svitku a zapsala jsem na příslušné místo své jméno. Poté jsem se narovnala a znovu jsem pohlédla Leiře do očí. Byl to pohled, který vyjadřoval poděkování, vděčnost a odhodlanost ji nezklamat.
„Teď jsi jedna z nás…Pamatuj si to. Pokud nemáš žádné další otázky, můžeš jít.“ Byla její slova, která jsem slyšela naposledy. Uklonila jsem se na znamení rozloučení pomalým krokem vyšla z jeskyně ven. Ani jsem nevnímala ten mráz kolem. Byla jsem ráda, že to mám úspěšně za sebou. Chvíli po tom ke mně přišel i Akio.
„Věděl jsem, že to zvládneš. Byla jsi mi sympatická už od začátku.“ Zasmál se. „Takže…Kam to bude teď? Hodláš se vrátit domů?“ Zeptal se mě.
„Ráda bych se seznámila i s ostatními, ale ano…měla bych se co nejdříve vrátit zpátky do Suny.“ Usmála jsem se a nasedla jsem na Akia.
„Neboj. Všichni gryfové už o tobě vědí…Tady se šíří zprávy rychle.“ Odpověděl a vzlétl. Neletěli jsme přímo k portálu, ale kroužili jsme nad okolím skal. Nepřistávali jsme, jen mi nechal čas, abych si to tu mohla prohlédnout. Po chvilce se zrputka přetočil a letěl střemhlav dolů, což jsem nečekala. Měla jsem štěstí,. že jsem se pevně držela, jinak bych určitě spadla. Akia to pořád nepřestalo bavit, ale po nějaké době se uklidnil a letěli jsme v rámci mezí normálně. Přiletěli jsme k místu, kde stál portál a já nemohla uvěřit svým očím, kolik gryfů se tu najednou sešlo. Jen pár jich bylo větších než Akio. Většina z nich byla o něco menší. Jakmile jsme procházeli směrem k portálové bráně, všichni se uklonili. Akio jim to opětoval a já se o to snažila také, i když z Akiova hřbetu to muselo vypadat poněkud zvláštně.
"Přišli tě přivítat...a zároveň se s tebou rozloučit." Zasmál se Akio. Takže přivítat...Usmála jsem se, protože mě to potěšilo. "Tak se připrav, letíme domů." Už jsme se tu dále nezdržovali a během několika minut jsme zmizeli v obláčku kouře.
(přesun)

Anonymní
Anonymní


Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru